Alois Hejra, kronikář obce Milešova nad Vltavou, shromáždil rozsáhlý dokumentační materiál etnografické a vlastivědné povahy, který je důležitý pro poznání kultury a života lidu této části středního Povltaví. Jeho aktuálnost ještě podtrhuje skutečnost, že autor vychází především z terénního výzkumu, realizovaného u obyvatel sledovaného regionu a to platí zvláště pro obce, které zanikly zatopením při výstavbě Orlické přehrady (například Orlické a Zbenické Zlákovice, Těchníč). Hejrovy poznatky pocházejí z období 50. – 60. let 20. století, výpovědi a znalosti informátorů však sahají nejdále do konce 19. a přelomu 19. a 20. století a k jejich zpracování autor přikročil v průběhu 80. let 20. století, kdy již působil dlouhou dobu jako aktivní kronikář milešovské obce a jejích osad (Klenovic, Předního Chlumu). Časový rozsah sledovaných jevů lze vymezit zhruba koncem 19. a první třetinou 20. století (autor toto období uvádí jako „dříve“ či „v minulosti“). Hejrův vyhraněný názor na popisované jevy, jeho osobitý přístup ke sledované problematice, svérázný vyprávěcí jazyk, dále vztah k regionu středního Povltaví a ke zkušenostem a tradicím obyvatel sledovaného regionu vedly vydavatele (SOkA Příbram ve spolupráci s ObÚ Milešov nad Vltavou a OM v Příbrami) k názoru, že převážnou část rukopisné monografie je třeba pro vydání připravit v téměř nezměněné podobě jen s malými úpravami části textu, které nemají přímý vztah k pojednávaným tématickým okruhům.

K největším hodnotám Hejrovy vlastivědné a národopisné monografie o zaniklém způsobu života v této části středního Povltaví, patří především výklad o charakteristických rysech lidové duchovní (zvyky, obyčeje, písně, tance, lidová přísloví a vyprávění a hmotné kultury (způsob obživy, bydlení a řemeslná výroba na vesnici). Bezesporu rovněž zajímavé je pojednání o historickém vývoji obce, kde jsou obsaženy i cenné údaje o šachtě Václavce v Milešově a i zveřejněná poměrně málo známá fakta o rodinném zázemí a mládí Emy Destinnové. Autor ve své práci uvádí některé nářeční názvy užívané jen v této oblasti jako např. „vesní“ lid, kterým autor myslí vesnické či venkovské obyvatelstvo. Také může čtenáře překvapit, že u výpovědí informátorů nejsou uvedena jejich jména, ale jen písmena A,B,C, ....Jde o již nežijící obyvatele vesnic, kde redakce respektovala autorův přístup. Pro etnografy, ale i pro zájemce o národopisnou tématiku z řad nejširší veřejnosti bude jistě velmi zajímavá poměrně rozsáhlá kapitola o Vánocích, kde A. Hejra velmi pěkně a sugestivně líčí již neexistující zvyky adventního a vánočního období. Pro studium masek v masopustní době má jistě svůj význam popis „Sáliny“, jejíž masku a úlohu v masopustní obchůzce autor ve své práci podrobně popisuje.

Autor má též ve své práci zmínku o pastouškách jako původně o obydlí obecních pastýřů a později se tyto objekty (zejména od počátku 20. století) využívaly jako obydlí pro obecní chudé a žebráky. Hejrova monografie znamená i velký přínos pro studium období l. světové války, zejména pokud jde o konkrétní vliv jejích událostí na život obyvatel vesnice středního Povltaví. Autor ve svém výkladu dále upozorňuje na tradiční zvyk pálení čarodějnic, který přetrvává v modifikované podobě dodnes v četných obcích Sedlčanska. K rozsáhlým výkladovým částem monografického zpracování života a kultury lidu obcí v okolí Milešova nad Vltavou patří zejména písňový a s ním spojený taneční folklór (například pojednání o zpívání na návsích, dále o vesnických muzikách, tancovačkách a zábavách). Autor věnuje ve zpracovaném materiálu poměrně dosti pozornosti hudebnímu životu na vesnici, neboť je velký příznivec a milovník vesnické hudby. Výklad zvyku věšení stoliček děvčatům, sloužícím u sedláků, který se udržoval v povelikonočním období, patří jistě mezi málo známé lidové zvyky a obyčeje, jakož i rovněž málo praktikovaný zvyk loučení nevěsty se stolem ve světnici při odchodu z rodného domu. Výše uvedený zvyk věšení stoliček zanikl po druhé světové válce spolu s dalším obyčejem – s vysypáváním cestiček (ten však neměl primární výzdobnou funkci, jako například podobný obyčej zachovávaný na Slovácku či Podluží). K dalším zvykům a obyčejům, kterým dal A. Hejra ve své práci značný prostor, patří v prvé řadě zvyky spojené s narozením člověka a se „zajištěním štěstí“ v jeho dalším životě. Pozornost si ovšem zaslouží i popis zvyků spojených se setbou a se zabezpečením dobré úrody. A. Hejra též ve sledovaných obcích zaznamenal zánik velikonočního zvyku – tzv. hýbání se zemí. Zánik většiny obřadů a s nimi spojených zvyků je možné ve druhé polovině 20. století spojit s tzv. procesem „kolektivizace zemědělství“ započatým v 50. letech a potom s obdobím „normalizace“ 70. let 20. století (projevující se zejména v duchovní sféře života vesnického člověka).

Autor též pojednává o lidových léčitelských praktikách, tak jak se s nimi setkal v průběhu života a znal je i od svých předků. Cenný je též popis poutí a procesí k poutním místům na Příbramsku a rovněž hornických slavností (tzv. „parády“ konaných v Milešově v poslední třetině 19. století. A. Hejra pojednává dále o zaříkávání a především se snaží vyložit genezi víry vesnického člověka, tak jak ji sám chápe. Autor ve svém výkladu též neopomíjí také téma, jako je úloha vody v životě vesnického člověka nebo fungování sousedské výpomoci. Ve svém výkladu se rovněž věnuje lidové meterologii.